Prase domácí a prase divoké

Prase domácí (Sus scrofa f. domestica) je domestikovaný savec, vyšlechtěný z prasete divokého (Sus scrofa). Domestikace proběhla přibližně před 9 tisíci lety. Jedná se o nejvýznamnější druh dobytka ve střední Evropě,např. v České republice se jich k 31. prosinci 2005 chovalo celkem 2 876 834. Je všežravé. Prasata domácí, která uniknou do přírody, zdivočí a mohou působit značné škody (jako například na Novém Zélandu). Jako pracovní zvíře se využívá pro hledání lanýžů.

Prase rychle přibývá na váze a je velmi plodné, v průměru mívá 8 až 14 mláďat. Většinou nezemře přirozenou smrtí, protože je poraženo pokud dosáhne určité porážkové hmotnosti. Pokud zvíře dosáhne tělesné dospělosti, již dále neroste. S takovými zvířaty se ale v chovech rozvinutých zemí nesetkáme, protože ta jdou na porážku mnohem dříve (vyjma vynikajících plemeníků). Prasata jsou chována v zemědělských zařízeních zvaných vepřín. Menší zařízení na statku se nazývá chlívek. V případě vepřína se prasata nejčastěji chovají v kotcích po více kusech nejčastěji stejné kategorie. Někdy může být u vepřínu i výběh. V některých zemích se chovají prasata pod otevřeným nebem - tedy extenzivně. V tomto případě mají malou boudičku, ve které spí, a ohrazený výběh, ve kterém se mohou pohybovat, nebo v kališti rochňat.

Vykastrovaní samci prasete se nazývají vepři,nevykastrovaní se nazývají kanci. Kanci obvykle nejsou vhodní pro potravinářskou výrobu, neboť maso jistého procenta z nich páchne (zápach je závislý na genetické predispozici a nedaří se jej eliminovat selekcí). Samice se nazývá prasnice (někdy bývá význam zúžen na samice před porodem), samice, která již rodila se nazývá svině (někdy se užívá i v širším významu) nebo bachyně. Samice v říji se bouká (nebo se řouká). Gravidní samice se označuje pojmem březí. Samice, která porodila se oprasila. Mládě se nazývá sele nebo podsvinče. Odrostlejší mládě se nazývá běhoun nebo pašík.Prase vydává zvuky tzv. chrochtání nebo kvičení. Je porostlé štětinami. Muslimové a Židé mají dle náboženských pravidel zakázánu konzumaci vepřového masa. Tyto zákazy možná mohou pramenit z toho, že jeho maso může obsahovat svalovce.V Japonsku ho vodí na vodítku jako v Evropě psa.

Prase domácí

Prasnice se seletem

Prase divoké (Sus scrofa L.) v myslivosti označované jako Černá zvěř, samec - Kanec, samice - Bachyně a mláďata - Selata) je jediný druh prasete žijící divoce na území ČR. Prase divoké je rozšířeno po celé Evropě a Asii a bylo rozšířeno i na další kontinenty, i když rozlišení skutečného prasete divokého a ferálního prasete domácího není vždy jednoznačné.

Prase divoké je hojná, významná lovná zvěř, patří k nejlovenější zvěři vůbec, a jeho domestikovaná forma, prase domácí, se chová pro maso a tuk.

Samec prasete divokého se nazývá kňour nebo kanec a samice bachyně.

Obsah

POHLED NA ČERNOU ZVĚŘ V HISTORII

Starověk a středověk

Zlatá mince s gladiátorem a kancem

Prase divoké patřilo už od starověku mezi lovnou a škodnou zvěř. V Egyptě se prasata odchytávala, rozdráždila se a pouštěla do arén ke gladiátorům. Lovila se i ve starověku, a to pro každoroční ničení dlouho a pracně vypěstovaných plodin. Divoká prasata se též se tiskla na mince a to nejen v Egyptě, ale také po okolních velkých říších. Ve starověku bylo totiž prase divoké symbolem odvahy a síly.

V Indii se divoká prasata lovila vykoupenými slony. Úlovek se nahnal do bažiny, kde jej lovci usmrtili množstvím oštěpů, které po něm vrhali. Ve středověku patřil lov černé zvěře ke každodenním koníčkům. Samozřejmě, že větší přednost měla vysoká zvěř (jeleni, srnci atd.), a to pro své krásné parohy. I v této době byly prasata hojná, a to i přes jejich vysokou úmrtnost.

SOUČASTNOST

Výstražná cedule v Japonsku

Populace černé zvěře v Evropě v posledních letech vzrůstají, jako je tomu i u ostatní spárkaté zvěře. Je sice velmi obtížné odhadnout celosvětový stav, ale je možné odhadnout rozvoj tohoto druhu pomocí statistiky odlovu černé zvěře. Ty se během 20 let zvětšily 6,3krát, což je skutečně výrazný nárůst. Na druhé straně však soustavně roste i účet za škody způsobené černou zvěří na kulturách, přes úsilí lovců a prevenci. To dokládá význam těchto populací pro lovectví. V Evropě jsou nejsilnější populace černé zvěře ve středomořském pásu.

Černá zvěř je v současnosti určitě druh lovné zvěře, který je na Evropském území spravován s nejmenším efektem. Důsledkem tohoto stavu je dramatické omlazování populace (při lovech jsou většinou stříleny dospělé kusy), ale též se zde významně projevují globální změny stavů. Velké hustoty nedospělé a nezkušené zvěře, zbavené veškeré sociální soudržnosti, jsou zdrojem dramatického vzestupu škod způsobených na kulturách a příčinou upadajícího zájmu lovců.

Jediný existující způsob, jak zvrátit tento trend, spočívá v upřednostnění odlovu mladých prasat a v převážném šetření dospělých kňourů a bachyní. Výsledkem by ostatně byl odlov mnohem většího množství kusů, než je tomu v současnosti.

VÝŽIVA

Žalud- oblíbená pochoutka kanců

Prase divoké je všežravec, a i když dává přednost potravě rostlinného původu, nepohrdne masem zvířat, živých či mrtvých. Je velmi obtížné určit jeho typický jídelníček. Oportunismus prasete znamená, že svou stravu přizpůsobuje sezóně a možnostem prostředí. Velmi významnou úlohu mají podzimní lesní plody (kaštany, žaludy a bukvice). Je-li jich hojně, tvoří až 50% potravy během roku. Tato základní strava je na jaře doplňována velkým

Žížala obecná

množstvím kořenů, cibulí a hlíz a v létě zelenými částmi rostlin, měkkými stonky a listy.

Obilniny (kukuřice, oves, pšenice, ječmen aj.) jsou ceněny tím více, čím méně je lesních plodů. Černá zvěř též konzumuje vinnou révu (výhonky a hrozny), zralé plody divokých dřevin a ovoce v sadech. Součástí rostlinné stravy jsou rovněž traviny, dřevní vlákna a houby.

Živočišná strava je různorodá, v průměru tvoří 10 až 30 procent požité potravy. Černá zvěř preferuje malé půdní živočichy (žížaly, larvy aj.), ale též požírá množství drobných savců (myšice lesní, hraboše aj.) a mláďata větších druhů (zajíčci, králíčci aj.), ptačí vejce a mláďata, žáby, hlemýždě a další plže, a dokonce i ryby, jestliže je nízký stav vody umožňuje chytit.

ROZMNOŽOVÁNÍ

Samičí a samčí říje

Černá zvěř nemá žádnou specifickou roční periodu, kdy probíhá říje, tj. kdy „chruje“. Chrutí nastává při kombinaci několika činitelů. Pohlavní aktivita je obecně přerušena během nejteplejších a nejdelších dní v roce (od června, do září). Tato sexuální pauza skončí, jakmile bachyně nashromáždí v organismu dostatečné zásoby živin, tj. na konci periody hojnosti stravy (spadávání lesní plodů). Měsíce příznivé pro rozmnožování jsou tedy listopad, prosinec a leden, s vrcholem v prosinci. Ke kopulaci, pokládání bachyň, však může docházet od září až do května. Mladá samice pohlavně dospívá při dosažení váhy 30 - 35 kg, což za normálních podmínkách nastává asi ve stáří 8 až 9 měsíců. Bachyně má své období říje, chrutí, čili oestrus, každý 21. den, ale je receptivní (připravená k oplodnění) vždy jen několik hodin.

Bylo zjištěno, že ve skupině bachyň jako první „chruje“ bachyně vůdčí (dominantní) a vyvolává tím pak chrutí dalších bachyň (tzv. synchronizace samičí říje).

Kňour je polygamní. Připojuje se v říji k tlupě a odhání mladé a slabé samce. Jeho útočnost rychle roste a často dochází k soubojům mezi soky (se smrtelnými následky však jen velmi zřídka). Dominantní samec může pokládat všechny bachyně dané skupiny.

PŘIROZENÍ NEPŘÁTELÉ

  Vlk obecný - obávaný nepřítel kanců                              Rys ostrovid

Prase divoké v Evropě nemá mnoho přirozených nepřátel (samozřejmě kromě člověka). Nejvíce jich má v Asii, kde také není tak hojné. Nižší výskyt šelem v Evropě zapříčiněn především přírodními podmínkami a vyšším zalidněním území. Když v Československu před 2. světovou válkou žil hojně rys ostrovid, bylo zde množství kanců znatelně nižší. Během 2. světové války a krátce po ní byly šelmy z České Republiky buď vyhnány nebo vyloveny - a od té doby už se k zde téměř nevyskytují. Dnes rys ostrovid žije jen na 6 % území České Republiky a zájem o jeho ulovení stále roste a to i přesto, že je státem přísně chráněn.

Výr velký

Na Slovensku je situace poněkud jiná. Rys a další šelmy zde totiž žijí na 60% území. Ale ostatní státy (např. Německo a Francie) mají velice podobný stav šelem na svém území jako Česko.

Dalším přirozeným nepřítelem kance je vlk, který se na našem území vyskytují zcela minimálně, objevuje se pouze na 2 % území. Zato na Slovensku je jejich výskyt mnohem vyšší.

Medvěd hnědý

Také medvěd hnědý je přirozeným nepřítelem kanců, ale jeho výskyt na území Evropy není optimální. V Čechách byl totiž medvěd hnědý vyhuben během 19. století, poslední prokázaný úlovek je z roku 1856 na Šumavě a 1887 v Beskydech. K opětovnému proniknutí na Moravu došlo v 70. letech minulého století. V současné době žije medvěd hnědý na tak malém území Evropy, které svou rozlohou odpovídá přibližně čtvrtině území Česka.

SMYSLY

Čumák kance

Černá zvěř musí bránit svůj život proti všem možným predátorům od nejútlejšího mládí. K boji je vybavena úctyhodnou fyzickou sílou a mimořádně bystrými smysly, z nichž vyniká hlavně čich.

Černá zvěř má velmi jemný a současně i velkokapacitní čich. Umožňuje jí zjistit nepřítele na velkou vzdálenost. Při „špatném“ větru je nemožné se k tlupě přiblížit na dohled. Čich černé zvěře je rovněž podivuhodně účinný nástroj pro rozeznání potravy, i když je skryta hluboko v půdě. Vzájemná komunikace černé zvěře spočívá v rozboru různých signálů čichem. Každý jedinec zanechává vlastní pachovou stopu, kterou lze svým způsobem přirovnat k otisku prstů u lidí. Mimořádně citlivý čich umožňuje černé zvěři identifikovat každého jedince tlupy, aniž by byl viděn.

Zrak prasat sice není výborný (jsou krátkozraká), ale mají místo toho vynikající sluch, který perfektně doplňuje jejich obranný systém. Bachyně velice citlivě reaguje na zvuky, na každé nejslabší podezřelé zapraskání. Pokud jde o smysly, je třeba též poznamenat, že ryj a horní pysk prasete jsou dobře vyvinuté hmatové orgány.